Boj v 18. století lze charakterizovat ve zkratce jako boj střelecký. V tomto období lze považovat za oprávněné heslo: "Pěchota - královna bojiště". V duchu této myšlenky byla vypracována a dále rozvíjena i vojenská taktika zvaná lineární. V základu se jednalo o to, dostat na daný prostor co nejvíce pušek a tyto co nejefektivněji využívat, což znamená, že voják musel střílet co nejrychleji, aby byl nepřítel zaplaven deštěm kulí. Této rychlosti musela ustoupit i přesnost střelby. Vzhledem ke skutečnosti, že pušky měly hladké hlavně a tehdy používaný černý střelný prach po výstřelu zahalil celé okolí hustým dýmem, nebyl tento způsob nevýhodný, jak by se mohlo zdát soudobému člověku.
Základem rychlostřelby bylo dokonale zautomatizované nabíjení (pušky se nabíjely např. v habsburské armádě až na 8 dob neboli 28 temp). To vyžadovalo dokonalý výcvik vojáka, který se tak stal velice cenným profesionálem, avšak mizerně placeným. Musíme si uvědomit, jak asi vypadalo nasazení vojáka pěchoty v bitvě, kdy musel hlídat povely svého důstojníka či poddůstojníka, přesně a rychle nabíjet a pálit.
"Okolo vás padají vaši kamarádi, po první salvě skoro nic nevidíte, všude se ozývá střelba, sténání umírajících a křik raněných, zezadu zní bubny vaší čety a do toho povely důstojníků vedlejších čet. V tomto hluku a stresu musíte zaslechnout povely vašeho vlastního nadřízeného k nabíjení a střelbě. A to stojíte na místě, kromě malého pohybu vpřed, když ležící mrtvoly vašich kamarádů brání plynulým nabíjecím pohybům. Pokud přijde povel k postupu či ústupu, musíte dělat to samé a ještě za pohybu."
Při tomto druhu boje o rychlosti střelby a tím často i o výsledku bitvy rozhodovaly i takové zdánlivé maličkosti jako materiál a tvar nabijáku, kterým se pěchovala kule do hlavně pušky. Například v bitvě u Molvic používala habsburská pěchota ještě dřevěné nabijáky oproti železným nabijákům braniborsko - pruské pěchoty. Tyto dřevěné nabijáky se lámaly, když vojáci, ve snaze co nejrychleji vystřelit, nedávali dostatečný pozor. Nabijáky byly původně kónicky rozšířeny jen na tom konci, který přišel do hlavně, což vyžadovalo po vytažení nabijáku z podpažbí tento před zasunutím do hlavně v ruce otočit, a to přinášelo další ztrátu času. Protože v období bitvy u Kolína byly habsburská a braniborsko - pruská armáda v případě technického vybavení pěchoty na přibližně stejné úrovni, rozhodovala především o účinnosti střelby kvalita výcviku. V té ovšem neměla braniborsko-pruská pěchota v tehdejší Evropě konkurenta.
Dle archivních pramenů mohl jednotlivec vystřelit 3-5 ran za minutu, četa 2-3 salvy
a prapor v palbě 1,5 - 2 salvy. Snižování výkonu v závislosti na zvětšování jednotky
bylo samozřejmě zapřičiňováno předáváním rozkazů a nutností aby celá četa vystřelila
naráz. Prapory většinou střílely peletonově, což znamená, že jednotlivé čety střílely
po sobě od pravého křídla k levému, sotva vystřelily, znova nabíjel a tak prapor
vlastně střílel neustále. Habsburská pěchota dosahovala v této době ve srovnání
s braniborsko-pruskou přibližně polovičního výkonu, takže palebná převaha
braniborsko-pruské armády byla již předem zajištěna. Teoreticky měla
braniborsko-pruská pěchota také větší zásobu střeliva na muže (120 nábojů oproti
30 až 42 nábojům habsburského střelce), avšak polovina z tohoto množství byla
uložena na vozech trénu dělostřelectva a tím se mohlo stát, že ne vždy se toto
střelivo dostalo k potřebným.
Účinná vzdálenost střelby u pěchoty byla 200 až 300 kroků (1 krok = 0,75 m), nejvyšší
dostřel při odpovídajícím úhlu náměru byl asi 1000 kroků (750 m) a koule se po dopadu
na zem ve vzdálenosti asi 190m stačila ještě 2x až 3x odrazit a pokud zasáhla,
vyřadila vojáka z boje.
Další z hlavních druhů tehdejších armád byla kavalérie. Jezdectvo bývalo nasazováno buď k posílení vlastní umdlévající pěchoty, nebo naopak k úderu na otřesenou pěchotu nepřátelskou, případně samozřejmě k boji s protivníkovým jezdectvem. V habsburské armádě se jezdectvo dělilo na dvě hlavní skupiny, na tzv. "německé" jezdce, což byli kyrysníci a dragouni, a na lehké jezdectvo, tzv."uherské", které se skládalo z husarů. Tato dobová terminologie, zvláště u "německých" jezdců má velice málo společného se skutečnou národností mužstva, které bylo doplňováno z území celé monarchie (kromě Uher, kde byly formovány výhradně husarské pluky) a označuje charakter výzbroje a výstroje. Například dragounský pluk de Ligne byl v době bitvy u Kolína sestaven téměř výhradně z Valonů (navzdory mezi laickou veřejností rozšířenou vlasteneckou představou o statečných českých holobradých dragounech) a přesto je počítán mezi "německou" jízdu (pokud někdo pociťuje potřebu oslavovat opravdu "české" hrdiny, může se z účastníků kolínské bitvy zaměřit např. na kyrysnické pluky Schmerzing, Portugal a Gelhay, nebo dragounské pluky Jung - Modenův a Kolowratův, jejichž mužstvo bylo prokazatelně verbováno v zemích Koruny české). "Německé" jezdectvo bylo v bitvě používáno převážně k úderům na sevřené formace protivníka, naproti tomu pohyblivější lehké jezdectvo "uherské" se výtečně hodilo k provádění průzkumu, nenadálým úderům do týla a pronásledování poraženého protivníka. Útok jezdectva začínal obvykle ve vzdálenosti 500 až 600 kroků (375-450 m) od nepřítele, kdy zformovaný pluk přecházel z kroku do klusu a posléze do cvalu. Tryskem se útočilo jen velice zřídka, neboť zvířata byla pod váhou jezdce a nesené výstroje velice brzy vyčerpaná, vždyť před vlastním útokem stála v šiku třeba i tři hodiny. Ještě na začátku válek o habsburské dědictví byl kladen důraz na to, aby jezdecká formace vystřelila na protivníka z pistolí a teprve potom "vskočila" do jeho řad s palašem v ruce, ale Fridrich II. jako novátor trval po vzoru švédského krále Gustava Adolfa na dynamicky provedeném úderu bez zastávky na střelbu, který by využíval celé kinetické energie, kterou jezdectvu dával kůň v pohybu.
Pro podporu pěchoty a zesílení účinků její střelby bylo také samozřejmě používáno dělostřelectvo. Toto dělostřelectvo bylo v habsburské armádě v období bitvy u Kolína děleno na "Deutsches-Feldartillerie", skládající se ze tří brigád po osmi kompaniích a "Niederlandisches National-Artillerie" v síle jedné brigády po osmi kompaniích. Dělostřelectvo nebylo nikdy nasazeno v tomto seskupení, které sloužilo pro administrativní správu. Pro polní službu během válečného tažení byly jednotlivé dělostřelecké kompanie organizovány systémem, kdy lehčí kusy (nejčastěji tříliberní děla) byly po čtyřech až šesti hlavních rozděleny i se svými obsluhami (přímou obsluhu děla tvořili u habsburské armády obvykle 4 dělostřelci) ke všem pěším plukům. Oddílu dělostřelectva přidělenému pěchotě velel obvykle důstojník v hodnosti "Stuckjunker", která odpovídá přibližně dnešnímu nadporučíku. Mnoho pěších praporů stavělo alespoň dvě z přidělených děl do první linie. Zbývající lehká děla (tří a šestiliberní) byla seskupena do baterií po čtyřech a umístěna do mezer mezi pěšími prapory. Těžší, dvanáctiliberní děla byla soustřeďována do tzv. křídelních baterií (Flugelbatterien) na boky sestavy, kde tvořila ochranu proti nepřátelským pokusům o obchvat a účinně ztěžovala nepříteli útoky proti vlastním liniím. Dělostřelectvo se nedoplňovalo jako pěchota přímým verbováním a odvody, ale bralo si nejlepší z nováčků od ostatních pluků, přičemž významný počet dělostřelců pocházel ze zemí Koruny české. O určité výjimečnosti této zbraně svědčí i fakt, že každý z dělostřelců musel umět číst a psát, což v oné době rozhodně nepatřilo k běžně rozšířeným vědomostem. Pro českého čtenáře může být zajímavým i fakt, že odborná škola pro důstojníky dělostřelectva v rámci habsburské monarchie byla umístěna u štábu v Českých Budějovicích. Dostřel tehdejších děl s použitím plných koulí činil asi 1500 kroků (1125 m).
Nyní se dostáváme k samotnému popisu lineární taktiky. Armáda byla obvykle
rozčleněna na předvoj, hlavní voj a zálohu. Předvoj byl většinou tvořen jezdectvem,
případně doplněným vybranými útvary pěchoty.
V hlavním voji stála pěchota sešikovaná do trojřadů, u habsburské armády do čtyřřadů,
ve dvou sledech, pluky umístěné 20 kroků (15m) od sebe, s přiděleným dělostřelectvem
umístěným v mezerách mezi jednotlivými prapory.
V habsburské armádě se dle plk. gšt. ing. J.Gödölleyho pěší pluk ve válečném stavu
v poli skládal ze dvou praporů po 6 střeleckých (filizýrských) rotách (mírová
organizace měla 3 prapory po 4 rotách) a dvou rot granátníků. K těmto vždy patřil
garnizonní prapor o čtyřech rotách, ponechávaný v místě posádky, celkem tedy pěší
pluk sestával z 16 rot. Střelecká rota měla 135 mužů a granátnická 100, tedy stav
pluku činil 1820 mužů. Naproti tomu autoři Vojenských dějin Československa uvádějí
složení pěšího pluku na dvě granátnické roty po 100 mužích, ale tři prapory po 5
rotách, kdy rota měla 140 mužů a tedy celková síla pěšího pluku byla 2300
mužů - k problému viz. Statistický přehled.
Druhý sled byl postaven asi 300 kroků za prvním. Na bocích pěchoty stálo obyčejně
sešikováno jezdectvo, taktéž rozdělené do dvou sledů. Pokud byl jezdectva dostatek,
bylo možno vytvořit z něj ještě sled třetí. Z již na začátku zmíněného cíle dostat
co nejvíce hlavní do okamžité akce proti nepříteli, tvořila sešikovaná armáda
poměrně dlouhý, nepříliš hluboký obdélník.
Za tohoto postavení byla armáda velice choulostivá na boční údery, kde nemohla
využít plnou palebnou sílu. Toho si byli vojevůdci 18.stol vědomi a proto se snažili
boky svého postavení zpevnit nějakou přírodní překážkou.
Příkladem může být sešikování habsburských vojsk u Kolína dne 18. června 1757 (viz. situace kolem 13 hodiny), kdy levé křídlo bylo opřeno o kótu 310 Vinohrad a pravé o Přerovský vrch a později bylo prodlouženo na triangl 333 Křečhoř. Habsburská armáda u Kolína byla vzhledem k terénu a svému složení, kdy jezdectva vzhledem k pěchotě byl dostatek, sešikována způsobem, kdy na levém boku, který se zdál polnímu maršálkovi Daunovi více ohroženým, stála skoro celá pěchota a dále na pravo bylo sešikováno jezdectvo, zesílené uprostřed v prvním sledu pěší divizí Andlau a v druhém sledu pěší divizí Starhemberg, přičemž obě křídla jezdectva kryly vyčleněné baterie dělostřelectva. Braniborský kurfiřt a pruský král Fridrich II. používal k obchvácení protivníka tzv. kosého útoku, kdy se posíleným křídlem snažil za podpory elitních granátnických praporů šikmým postupem obchvátit nepřátelské křídlo. V bitvě u Kolína tento jeho manévr narazil na brilantní Daunovu defenzívu, prováděnou s nejvyšší obětavostí celou habsburskou armádou (viz. situace kolem 18. hodiny). Při posuzování významu kolínské bitvy je nutné si uvědomit, že až do té doby Fridrich nezažil porážku a po nešťastné bitvě u Prahy dne 6. května 1757, v níž byla poražena hlavní část habsburské armády pod velením Karla Lotrinského se rozhodovalo doslova o další existenci habsburské říše. Je téměř jisté, že po ztrátě bohatého Slezska by případnou další územní ztrátu vyspělých zemí Koruny české, která by nepochybně následovala po pruském vítězství u Kolína habsburská monarchie již nepřežila. Česká královna a manželka císaře Říše římské Marie Theresie si toto uvědomovala a dle jejích vlastních slov znamenalo vítězství jejích vojsk u Kolína doslova druhé zrození habsburské monarchie. Je spravedlivé podotknout, že to co se Fridrichu II. nepodařilo u Kolína, podařilo se mu zhruba o půlrok později proti stejnému protivníkovi dne 5.12.1757 u slezské Leuthen, naštěstí již s méně závažnými důsledky pro habsburskou monarchii. V samém závěru se vracím k problému počtů u pěšího pluku habsburské armády, kdy se mi údaje uváděné plk. gšt. ing. Gödölleym zdají být přesnější, neboť k roku 1756 je uváděno složení pluku z jednoho garnizóního praporu (sloužil k soustřeďování a výcviku nováčků) a tří polních praporů po čtyřech rotách s dvěma rotami granátníků, ale pro válečné období je nařízena reorganizace pluků do dvou polních praporů po šesti rotách a dvě roty granátníků. K problému je též nutno podotknout, že habsburská armáda procházela v průběhu sedmileté války reorganizací a spolu s ní i organizační členění jednotek.
Autor: Tomáš Keřka