18. června 1757 se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II.
s císařsko-královskou armádou polního maršála Leopolda hraběte Dauna, v jejíž sestavě
bojovaly i saské jezdecké pluky. Bitva zaujímá důležitou úlohu ve středoevropských
dějinách, neboť byla významným mezníkem druhého roku sedmileté války probíhající
v letech 1756 až 1763. Její výsledek se bezprostředně nedotýkal jen zúčastněných
států, habsburské monarchie a jejího spojence Saska a pruského království, ale vývoj
celého Fridrichova tažení byl bedlivě sledován i na ostatních evropských panovnických
dvorech.
Mocnosti v 18. století neváhaly své konfliktní zájmy prosazovat silou zbraní. V globálním měřítku mezinárodní politiky probíhalo dlouhodobé soupeření mezi Francií a Velkou Británií o kontrolu zámořského obchodu a kolonií v Americe a Indii. Nakonec menší potyčky přerostly ve válku, kterou Británie vypověděla Francii 18. května 1756. Před tímto konfliktem obě velmoci hledaly další spojence pro svou evropskou politiku, z čehož mohlo těžit především Rakousko, Prusko a Rusko, resp. další státy. Francie si byla vědoma svého handicapu vůči Británii v zámoří, ale cítila příležitost zaútočit na její slabé místo, tj. hannoverské dědictví na evropské pevnině. Při vědomí tohoto nebezpečí Britové po složité diplomatické hře uzavřeli 16. ledna 1756 tzv. westminsterskou konvenci s Pruskem. Doufali v pomoc dosud neporažené pozemní armády Fridricha II. při zabezpečení Hannoverska a neutralizaci říše. Obě zúčastněné strany však nepředpokládaly, že právě zahájily proces "převratu aliancí". Této situace obratně využila habsburská monarchie a podařilo se jí uzavřít spojenectví se svým odedávným nepřítelem, Francií (první versailleská smlouva 1.5. 1756, druhá 1.5. 1757). Marie Terezie toužila získat zpět Slezsko, které ztratila v první a druhé slezské válce (1740-1742, 1744-1745). Monarchie se vnitřně zkonsolidovala, provedla reformu armády a nyní se naskytly i příhodné diplomatické podmínky. Reálnou se jevila možnost porážky izolovaného Pruska, Marie Terezie uvažovala dokonce o jeho úplném vyřazení z mocenské politiky. Do protipruské koalice se postupně zapojilo Rusko (11.1. přistoupilo k první versailleské smlouvě a 2.2. 1757 dohoda o rusko - habsburské alianci), usilující o rozšíření svého vlivu v Evropě, většina německých států (říšský sněm 10. 1. 1757), Sasko - Polsko a v březnu 1757 také Švédsko.
Fridrich II. přesto v době kolínské bitvy disponoval strategickou iniciativou.
Po vyhodnocení nepříznivé mezinárodní situace Pruska preventivně zaútočil 29. srpna
1756 proti Sasku, jehož armáda kapitulovala 16. října. Předtím 1. října porazil
císařský sbor polního maršála Maxmiliána Ulyssese Browna ve střetu u Lovosic a
zabránil jeho spojení se Sasy (Browne přesto odvážně, ale marně usiloval o vyproštění
saské armády z obklíčení před její kapitulací). Fridrich II. byl nucen zastavit svůj
postup do Čech a stáhl se zpět do Saska. Celkově ho tato válečná kampaň zdržela a
nedovolila mu významněji ohrozit svého hlavního protivníka, tj. habsburskou monarchii.
Tomuto cíli podřídil tažení do Čech následujícího roku. Po vítězství u Štěrbohol
(6.5. 1757) oblehl Prahu, kde se ukrývala větší část poražené armády nepříliš schopného
vojevůdce Karla Lotrinského (polní maršál Browne byl v bitvě u Štěrbohol těžce zraněn
a zemřel 26. června). Pruskému tažení na Vídeň mohla zabránit jedině Daunova rezervní
armáda. Fridrichův případný triumf u Kolína by patrně rozložil protipruskou koalici
a Prusko by pak mohlo habsburské monarchii diktovat tvrdé mírové podmínky. Porážka
by znamenala nejen ztrátu nadějí Marie Terezie na revanš, ale též i podlomení mocenské
pozice monarchie ve střední Evropě a ohrožovala by pravděpodobně i integritu českých
zemí.
Část pruské armády obléhala Prahu, jiné jednotky postupovaly dále do nitra českých zemí. Kolín byl obsazen pruskými jednotkami od 17. května 1757. Vévoda brunšvicko-bevernský bydlel v domě U Zlatého lva, plukovník z Fincke U Bílého beránka a podplukovník z Tettenbornu, posádkový velitel ve městě, v hostinci U Zlaté štiky. Asi tisíc granátníků bylo ubytováno v kasárnách a po jednotlivých domech. Jádro vojska se přesunulo od Nové Vsi směrem ke Kaňku. Město Kolín Prusové opustili několik dní před bitvou, 14. června. Nejdříve zahájili přesun směrem na Plaňany, ale nakonec se stáhli do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.
Polní maršál Daun shromáždil rezervní armádu, ale váhal s rychlým zásahem proti Prusům. Marie Terezie, vědoma si nebezpečí pádu Prahy a následných vojenských a politických komplikací, neustále Dauna povzbuzovala, aby táhl k hlavnímu městu českého království a vyprostil ho z obležení, což byla jediná možnost jak zvrátit negativní průběh války.
Daun, věren svým osobnostním předpokladům, nevolil bezhlavý útok. Pozvolna postupoval od Golčova Jeníkova ke Kutné Hoře. Prusové, když zjistili jeho postup, se stáhli z Kolína a začali soustřeďovat své jednotky u Kouřimi. Císařský polní maršál dobře znal místní krajinu z předchozího vojenského cvičení. Ačkoli disponoval početní převahou 54 tisíců vojáků proti 34 tisícům neúplné pruské armády, jejíž část vázalo obležení Prahy, zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř směrem k Bošicím. Útok pruských jednotek původně očekával na levém křídle své sestavy.
Pruský král Fridrich II. se rozhodl soustředit část svých sil východně od Prahy a s nimi pak zatlačit záložní armádu polního maršála Dauna až na Moravu. 15. června ráno se sbory pruského krále a vévody brunšvicko-bevernského spojily u Malotic jihovýchodně od Kouřimi. Následujícího dne je posílil Mořic kníže anhaltsko-dessavský a teprve v noci ze 16. na 17. června dorazily od Nymburka vozy s proviantem.
Za ranní mlhy kolem 5. hod. 18. června 1757 vyrazil z pruského ležení jižně
od Vrbčan pruský předvoj pod velením generálporučíka von Treskowa, který asi
v 6 hod. vytlačil císařsko-královský hraničářský oddíl z Plaňan. Uvolnil tak cestu
pro záložní sled vedený generálporučíkem von Zietenem, jenž bez problémů donutil
k ústupu protivníkovy předvojové husarské a hraničářské jednotky do postavení
východně od osady Slunce. Fridrich II. chtěl získat přehled o postavení císařských.
Když však z půdy fary neměl dostatečný rozhled, poručil faráři, aby ho doprovodil
na věž kostela Zvěstování P. Marie. Farář však neměl klíče od kostelních dveří, a
proto je dal Fridrich vyrazit. Ukázalo se, že v kostele ukryli svůj majetek někteří
osadníci, kteří utekli před Prusy. Fridrich se při pohledu na snesený nábytek a
cennosti jen zasmál a přikázal tu postavit na stráž vojáky, aby se nic neztratilo.
Namáhal se však zbytečně, z věže kostela nebyl lepší výhled a Fridrich stále neměl
jistotu, kde se vlastně přesně jeho protivník nachází. Po odchodu Prusů ke Kolínu
vtrhli do Plaňan opět hraničáři. Jiné neštěstí však městečko nepotkalo, a proto
r. 1759 nechali vděční obyvatelé postavit sochu sv. Jana Nepomuckého na náměstí.
Dnes je tato socha umístěna u chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně.
Asi okolo 8. hod. Fridrich II. přijel k zájezdnímu hostinci Nové Město. Patrně vystoupil do jeho prvního patra a odtud přehlédl rozestavění Daunovy armády připravené k boji na protáhlém návrší jižně od silnice z Plaňan do Kolína. Po zjištění situace král vydal pokyny k zahájení bitvy a setrval zde asi do 13. hod.
Fridrich sice vystihl slabé pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru křečhořské výšiny (kóta 333), ale útok proti němu nevedl překvapivě a v průběhu bitvy ani ne dostatečně důsledně. Před bitvou umožnil svým jednotkám odpočinek a ponechal tak Daunovi možnost, aby začal přeskupovat své jednotky a posílil pravé křídlo Wiedovou divizí.
Asi ve tři čtvrtě na devět zaujímala pruská armáda postavení v kolonách mezi Plaňany na západě a hostincem Zlaté Slunce na východě. Krátce před bitvou stál nedaleko hostince Zlaté Slunce pruský předvoj pod velením generálmajora von Hülsena, než se přesunul východněji. Podle tradice využil hořejší místnosti hostince král Fridrich II. jako pozorovatelnu. Pravděpodobně to mohlo být až po 13. hod., kdy zaujala pruská armáda výchozí postavení k bitvě blíže ke Kolínu, aby mohla útočit na pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru Křečhoře. Fridrich zde pobyl asi do 15. hod., pak se odebral k Mansteinovi, aby sledoval první útok jeho jednotek.
Základ úspěchu císařsko-královské armády představovalo rozhodnutí vrchního velitele polního maršála Dauna posílit pravé křídlo sestavy, když zjistil, že pruský král Fridrich plánuje útok do těchto míst. Nejdříve generál jezdectva Nádasdy s předstihem obsadil jihovýchodní stráň vrchu Křečhoř a do prostoru Švédské šance severozápadně od Křečhoře vyslal bánské hraničáře. Daun pak vybídl k rychlejšímu postupu záložní divizi podmaršálka Wieda, která se přesouvala z levého křídla, aby zaujala postavení na vrchu Křečhoř mezi jezdectvem Nádasdyho a Serbelloniho.
Útok pruské pěchoty byl zahájen asi ve 14 hod. Záložní brigáda generálmajora von Hülsena s podporou jízdy vyrazila na Křečhoř. Část Zietenových jezdců zatlačila Nádasdyho husary, ale Prusové neobešli pravé křídlo sestavy habsburské armády. Hülsen asi ve 14.30 dobyl Křečhoř a zatlačil hraničáře, musel však zastavit svůj postup, aby se znovu zformoval bojový šik. Daun pokračoval po 15. hod. v posilování své pozice v prostoru vrchu Křečhoř. Wiedově a Sincereho divizi s podporou dělostřelectva se pak podařilo zastavit Hülsenův postup.
Znovu uspořádaná Wiedova divize zahájila útok proti Hülsenově pěchotě, ale byla rozbita po protiútoku pruské jízdy a pěchoty. Přes krvavé ztráty situaci zachránil dragounský pluk vévody württemberského. Zbytky Wiedovy divize ustoupily a Starhembergova pěší divize zastavila postup pruských praporů z Treskowovy divize a Hülsenovy brigády.
Král Fridrich II. chápal, že je nutné pokračovat v tlaku na pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru Křečhoře, ale současně se rozhodl, že musí zamezit přeskupování jednotek habsburské armády a posilování tohoto ohroženého místa. Vydal tedy rozkaz k frontálnímu útočnému postupu po celé linii šiku. Další ostré boje probíhaly zvláště v prostoru Přerovského vrchu nad obcí Chocenice.
Okolo 15. hod. se dostaly postupující pruské prapory pěší divize generálporučíka vévody brunšvicko-bevernského pod palbu Beckových hraničářů szluinského pluku, kteří se ukrývali v obilí nedaleko Chocenic. Zaútočil na ně pruský generálmajor Manstein, který však také strhl i Pannwitzovu brigádu z téže divize, jejíž postup na střed císařských tak byl zastaven. Manstein ovládl Chocenice a útočil do příkrého svahu na divizi podmaršálka Andlaua na Přerovském vrchu. V době od 15 až 16,30 hod. Manstein provedl tři velké útoky na divizi podmaršálka Andlaua, avšak byl vždy zahnán zpět. Při útoku byl také zraněn major Jan hrabě de Soro z pluku velmistra řádu Německých rytířů, velící císařským granátníkům. Vyčerpán útoky zaujal Manstein postavení na okraji Chocenic. V 17.30 dostává rozkaz pruského krále k dalšímu útoku proti Andlauově divizi. Útok však skončil pohromou a Mansteinovy jednotky byly sraženy bodákovým útokem pěších praporů Andalauovy divize za podpory jízdy, při kterém dobyly zpět Chocenice. Poté Manstein zaútočil na pěší pluk divize Puebla, ale byl zahnán jezdectvem generála Stampacha. Uvolněná Andlauova divize se mohla stáhnout na ohrožený střed císařského šiku a posílit jej před závěrečným útokem pruských sil.
Bitva stále nebyla rozhodnuta. Válečná štěstěna balancovala mezi oběma protivníky. Fridrich II. si udržoval taktickou iniciativu, ale stále citelněji se projevovalo, že nedisponuje tak početnou armádou jako Daun. Císařsko-královská armáda přes velké ztráty potvrzovala zlepšenou kvalitu a schopnost odolávat drtivému pruskému tlaku. Za této situace Fridrich II. nasadil poslední zálohy a po 19. hod. Prusové znovu zaútočili na místo styku oslabených divizí Sincereho a Wiedovy. Útočily zbývající jednotky pěší divize vévody brunšvicko-bevernského a zbytky jednotek Hülsena a Treskowa s podporou jízdy generálporučíka Penavaireho. Bitva vrcholila. V tento kritický okamžik polní maršál Daun vrhl do protiútoku císařsko-královskou jízdu. Zvlášť zdařilá byla ataka "holobradých" dragounů pluku knížete de Ligne. Za součinnosti jízdy a pěchoty se císařským podařilo rozbít pruský postup a přinutit protivníka k ústupu.
Fridrich II. spěšně opustil bojiště, aniž předal velení svým generálům. V nastalém zmatku velitelé pruské armády postupovali podle vlastního uvážení. Větší části dobře vycvičených jednotek se podařilo vyvázat z boje a ustoupit, ale přesto mnoho Prusů padlo do zajetí (např. téměř celý granátnický prapor Nymschöfského, který měl v úvozu polní cesty mezi Břístvím a Křečhoří krýt tento ústup). Podplukovník Warnery vedl přes Velim pruské jezdectvo směrem na Nymburk. Přes Pečky týmž směrem ustupovala pruská pěchota vedená Mořicem knížetem anhaltsko-dessavským. Polní maršál Daun, jenž si byl vědom nedostatku munice a zásob u svých jednotek, se navíc obával případných ztrát při riskantním nočním pronásledování nepřítele, a proto od něho upustil.
V bitvě u Kolína vojska Marie Terezie poprvé porazila disciplinovanou a dobře vycvičenou pruskou armádu. Nebylo to však zadarmo. Bezprostředně v bitvě padlo na pruské straně asi 4765 mužů, císařských 1236. K těmto údajům je nutné připočíst další tisíce raněných (z nichž mnozí zemřeli), nezvěstných a zajatců. Celkové ztráty Daunovy armády dosáhly asi 359 důstojníků a 8 629 mužů, tj. téměř 17%. Pruská armáda ztratila přibližně 396 důstojníků a 13 398 mužů, tj. téměř 41% (!) z celkových počtů. Hrůzy bitvy dokládají nejen suchá čísla a četné hromadné hroby u okolních vesnic, kde byli pohřbíváni padlí, ale také je naznačuje ohlas v lidové tradici.
Bitva představuje jeden ze zlomových okamžiků sedmileté války, ve kterém se
rozhodovalo o osudu habsburské monarchie a celistvosti českých zemí. Polní maršál
Daun využil svých znalostí terénu, početní převahy a defenzivních kvalit
císařsko-královské armády a podařilo se mu zmařit útok jednotek pruského krále
Fridricha II. Vítězství záložní habsburské armády podporované saskými jednotkami
vyprostilo z pruského obležení Prahu a vytvořilo předpoklady pro vytlačení vojska
krále Fridricha z Čech.
Úspěch císařsko-královské armády u Kolína nesnižuje ani další průběh sedmileté války, ve které se nakonec habsburské monarchii nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, navrácení bohatého Slezska. Kolínského vítězství si císařovna Marie Terezie velmi vážila. V dopise při příležitosti ročního jubilea bitvy polnímu maršálu Daunovi vzletně napsala: "monarchie je Vám zavázána za svoji záchranu..." Vítězství u Kolína též uspíšilo ustanovení Vojenského řádu Marie Terezie, jenž byl oficiálně založen v den bitvy a stal se nejvyšším vojenským vyznamenáním monarchie, udělovaným důstojníkům za statečnost prokázanou v boji. Tímto záslužným řádem měly být oceňovány takové smělé a úspěšné činy, které vycházely z osobní dovednosti, chytrosti a iniciativy. Řád byl průvodně rozdělen do dvou tříd, na velké a malé kříže, přičemž k udělení velkokříže bylo rozhodující, aby vykonaný statečný čin vedl k rozhodujícímu úspěchu (v r. 1765 byla stupnice řádových tříd rozšířena o stupeň komandérský, vložený mezi malý a velký kříž). Při první řádové promoci 7. března 1758 byl sice velkokřížem řádu jako první vyznamenán bratr císaře, polní maršál Karel Alexandr vévoda Lotrinský, ale hned za ním vítěz od Kolína, polní maršál Leopold Josef Maria hrabě Daun. Jako třetí pak generál jízdy hrabě František Nadásdy de Fogaras, jenž byl velkokřížem dekorován nejen za Kolín, ale především za dobytí slezské pevnosti Svídnice (12. 11. 1757). Ze 14 důstojníků tehdy dekorovaných malým křížem řádu bylo devět vyznamenáno za kolínskou bitvu. První malý kříž při této promoci získal polní podmaršálek Claudius svobodný pán Sincere, který při třetí promoci ještě téhož roku obdržel velkokříž. Již roku 1757 byly také raženy pamětní medaile k poctě vítězství v bitvě u Kolína a založení Vojenského řádu Marie Terezie.
Autor: Ladislav Jouza