Po bitvě se mezi lidem v kraji udržovala vyprávění a vzpomínky na krvavý střet. Velkou pozornost poutala kontroverzní postava pruského krále a získala popularitu i mezi tajnými nekatolíky v kraji, kteří podporovali bedřichovskou legendu. Za bitvy u Kolína sehrával významnou úlohu vrch Bedřichov, původně Novovesský vrch, který byl později nazván jménem krále Fridricha (Bedřicha). V průběhu střetnutí, snad v pozdější fázi, si toto místo Fridrich II. zvolil za pozorovatelnu. Zcela jistě však nesetrvával jen zde. Když se boj nevyvíjel v jeho prospěch, měl podle tradice zvolat na přítomné zvědavé rolníky: "Kukaj, kukaj, jak královna vyhrává!"
Na vrchu Bedřichov stojí asi od roku 1841 kamenný obelisk. Nechal ho postavit na svém pozemku majitel kolínského panství Václav Veith, patrně vedený patriotickými pohnutkami, aby připomněl vítězství habsburské armády v bitvě. V roce 2005 byl pomník osazen novou pamětní deskou.
Na bitevním poli dodnes připomínají tuto krutou událost další menší pomníky. Hromadný hrob pruských vojáků u Červených Peček zpočátku označoval dřevěný kříž, později byla zbudována boží muka. Nedaleko Lošan na silnici od Radovesnic stojí tzv. Kolovratův pomník. I v současnosti jsou instalovány pamětní desky věnované vzpomínce na padlé (např. Lošany).
Skutečně reprezentativní pomník, oslavující vítězství rakouské armády, byl však vztyčen v závěru 19. století nedaleko obce Křečhoř.
Téměř 140 let po bitvě, 19. dubna 1897 přichází jičínský c.k. vrchní okresní lékař
MUDr. Bedřich Presl na půdě "Ústředního spolku pro udržování hrobů a pomníků
na bojištích z roku 1866 v Čechách" s návrhem postavit příští rok na vhodném místě
bojiště u Kolína "přiměřený pomník" a oslavit tak jubileum 50. výročí panování
císaře Františka Josefa I. Návrh předložil protektoru spolku, Vilému princi
ze Schaumburg-Lippe, který jej přijal a tak mohly být započaty přípravy na jeho
realizaci. Výbor spolku se 24. dubna usnesl obrátit se s žádostí na kancelář řádu
Marie Terezie a na c.k. říšské ministerstvo války. V odeslaném listu kanceláři řádu
bylo např. zdůrazněno, "že památníkem tím vzpomínka na hrdinné činy armády, jakož
i povznesení mravní síly nyní žijícího pokolení podstatně podporovány býti mají."
Princ Vilém při prosazování tohoto projektu využíval svých úzkých kontaktů s císařským
dvorem. Mohl se také opírat o podporu členů spolku, kteří ve valné hromadě 29. května
záměr jednomyslně přijali.
31. července 1897 bylo spolkem zvoleno užší komité: Vilém princ ze Schaumburg-Lippe, protektor spolku, baron Rudolf svobodný pán Ulmenstein, předseda, setník Heřman Schellhardt, místopředseda, jednatel Dr. Josef Tausik, pokladník Jindřich Friedländer a členové výboru ředitel odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích Vilém Dokoupil coby technický referent a MUDr. Bedřich Presl. Dále za poradní členy Jan Lukeš, c.k. vládní rada a autor dějin řádu Marie Terezie, a Václav Weinzettl, architekt a odborný učitel kamenosochařské školy v Hořicích. Díky podpoře kancléře řádu Marie Terezie, polního zbrojmistra Fejérváryho se dařilo shromažďovat finanční prostředky. Říšské ministerstvo války 6. září téhož roku např. přislíbilo příspěvek 1000 zl a císař František Josef I. povolil uvolnit z řádové pokladny řádu Marie Terezie 3000 zl, což bylo 26. února 1898 oznámeno výnosem z řádové kanceláře. Celkové náklady byly odhadovány na 30 000 zl.
Za této situace mohla být roku 1898 zahájena stavba vítězného pomníku. Nejdříve bylo na jaře dokončeno vykoupení pozemků a nová parcela byla zapsána do katastrálních knih obce Křečhoř jako majetek Ústředního spolku výnosem okresního soudu z 20. června. Architekt Václav Weinzettl a sochař Mořic Černil z kamenosochařské školy v Hořicích spolu s dalšími spolupracovníky připravili modely pomníku, podle nichž zhotovily vlastní pomník a jeho ozdobné prvky, jak bylo zdůrazňováno, výhradně české firmy. V létě vystavoval architekt Weinzettl nákres pomníku na Výstavě architektury a inženýrství v Praze. Z doby stavebního ruchu místní tisk zaznamenal jen nebezpečný pád kvádru 15. září, při kterém bylo zničeno lešení. V říjnu byl uchycen i dvouhlavý císařský orel s palmou vítězství na vrcholu pomníku. Asi jako poslední byl usazen čelní reliéf útoku holobrádků (nelze vyloučit současné umístění zadního reliéfu). Přes velké úsilí organizátorů se nepodařilo splnit původní veřejně proklamovaný termín dokončení pomníku k 4. říjnu 1898, tj. na den jmenin císaře Františka Josefa I.
Monumentální novoklasicistní pomník z hořického pískovce svým heroickým pojetím oslavuje vítězství císařsko-královské armády v bitvě u Kolína. Jeho působivost zesiluje zasazení do krajiny na hřebenu svahu nedaleko obce Křečhoř, pomník je zřetelně viditelný ze silnice od Prahy do Kolína, ale jeho majestátní ráz zdůrazňují též i klasicistní formy včetně použití antických motivů. Výzdoba monumentu připomíná Marii Terezii a její řád, jenž založila na počest kolínského vítězství, a dále jednotky a jednotlivce, kteří se v bitvě zvláště vyznamenali.
Po stranách 15 metrů vysokého pylonu pomníku byly situovány dva dórské sloupky dekorované vavřínovými ratolestmi, nesoucí stylizované plameny. Vrchol pomníku tvoří pískovcová urna, na níž je zpředu bronzový kříž a pokrývá ji zčásti drapérie, přepadající přes římsu ztvárněnou do podoby iónského kymatu. Nad urnou se zvedá mohutný dvojhlavý orel korunovaný císařskou korunou s rozepjatými křídly, jenž v drápech drží palmu vítězství. Hlavici pomníku zdobí šest dekorativních štítů, tři vzadu a tři vpředu, s latinským nápisem "FORTITUDINI" (Statečnosti), tj. heslem Vojenského řádu Marie Terezie. Z předních štítů vybíhá feston, v jehož středu je zavěšen z bronzu odlitý kříž řádu. Pod nápisem "KOLÍN 18. VI. 1757" je umístěn bronzový medailon s portrétem císařovny, zasazený ve vavřínové kartuši s válečnými trofejemi a hradební korunou.
Na východním boku pomníku se nacházely bronzové odlitky velkokříže a rytířského kříže řádu doplněné vavřínovými ratolestmi. Vždy pod každým z nich byla vytesána jména nositelů těchto vyznamenání, kteří je měli obdržet za své hrdinství u Kolína. Obdobně západní trnož byla osazena bronzovým odlitkem pamětní medaile, kterou Marie Terezie nechala razit na počest bitvy, ozdobeným vavřínovou a dubovou ratolestí. Pod medailí byla vytesána jména těch, kteří se v boji u Kolína vyznamenali, aniž by však řád obdrželi.
Zvláštní pozornost si zaslouží přední (severní) i zadní (jižní) reliéf, v obou případech usazené v lichoběžníkovém rámci s proláklými bočními hranami. Významově zdůrazněn je přední reliéf, znázorňující jízdní ataku pověstných "holobrádků" pluku de Ligne, pozdějšího 14. pluku. Útok těchto mladých dragounů vyvolal rozhodující zvrat v průběhu kolínské bitvy. Reliéf doplňuje stylizovaná páska s francouzským nápisem, zachycujícím rozmluvu polního maršála Dauna s velitelem valonského pluku de Ligne, plukovníkem hrabětem de Thiennes a slova, jimiž tento oslovil svůj pluk před útokem.
Daun: "Však nesvedete nic velikého se svými holobrádky!" De Thiennes odpovídá: "To ještě uvidíte!" a k mladým vojákům: "Holobrádci, ukažte, že dovedete kousat, i když nemáte vousy, ukažte, že ke kousání je zapotřebí zubů, nikoliv vousů!"
Na zadním reliéfu jsou také spodobněny čtyři praporce, které císařovna dragounskému pluku de Ligne po bitvě věnovala, sama se na jejich vyšívání podílela. Reliéfu dominují zbraně vítězů a také zde nalézáme jména a čísla pluků, které byly ve zprávě o bitvě pochvalně vyzdviženy. Výrazné jsou zejména nápisy na stuhách dvou dalších bočních praporů, na levé je uveden pěší pluk Hoch und Deutschmeister č. 4, na pravé pěší pluk Botta d´ Adorno č. 12.
Na skutečnost, že pomník byl postaven v jubilejním roce 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. upomíná latinský věnovací nápis na zadní straně pylonu. "Roku padesátého slavné vlády Františka Josefa I. z boží milosti císaře rakouského, krále českého atd. atd. atd. a apoštolského krále uherského vztyčeno r. 1898." Na čelní straně vpravo na spodním stupni soklu pomníku je z boku vyryt nápis: ARCHIT. V. WEINZETTL a jméno Mořice Černila nalézáme na předním reliéfu vlevo dole.
Součástí areálu se také stal nedaleký strážní domek, který obýval vojenský vysloužilec, jenž pečoval o pomník a okolí. Návštěvníkům poskytoval vedle informací i občerstvení.
Pomník nepřipomínal jen dávné vítězství habsburské armády či nebyl jen pietní vzpomínkou na tisíce mrtvých, jeho poselství směřovalo také k současnosti. Výše jsme uvedli citát z návrhu na jeho zřízení, ale nasvědčují tomu i slova MUDr. Bedřicha Presla ze závěru jeho pamětního spisu Vítězství u Kolína dne 18. června 1757: "Tento vítězný pomník má pokolením příštím vydávati svědectví o věrnosti, oddanosti a obětavosti národů rakouských a armády z nich vyšedší, o prozíravosti a výtečné způsobilosti její vůdců..." Symbolika pomníku podporovala slávu c. k. armády, jednoho z hlavních integrujících činitelů habsburské monarchie. Jeho výzdobu i samotný průběh slavnosti vysvěcení určoval prvořadý zřetel k upevnění rakouské státní ideje věrnosti dynastii a vyzdvižení obětavé a iniciativní statečnosti v boji. Tvůrci pomníku doufali, že morální apel jeho státotvorného poslání převáží nad soudobými národnostními půtkami. Doba však již byla příliš poznamenána nacionálními spory Čechů s Němci v českých zemích, které se odrazily jak při okolnostech vysvěcení pomníku, tak i v jeho dalších osudech. Zajímavým dokumentem, přibližujícím dobovou atmosféru, je dopis dělníka Aloise Čády, jenž byl tajně uložen v roce 1898 do nosné konstrukce c.k. orla na vrcholu pomníku. Jeho autor v něm mj. píše: "Milovaní Češi! Až jedenkráte tento dopis otevřete, zvězte, kdy a za jakých poměrů tento pomník byl zbudován... Když jsem toto psal, upíráno nám hlavně od Němců právo jak po lidském [i] božím zákonu jednomu každému…"
V sobotu 27. května 1899 za studeného deštivého počasí proběhla vojenská slavnost odhalení a vysvěcení pomníku. Na prostranství okolo pomníku byla rozmístěna škadrona 14. pluku dragounů se standartou a prapor 21. pluku pěchoty také s praporem a hudbou. Vilém princ ze Schaumburg-Lippe jménem "Ústředního spolku pro udržování hrobů a pomníků na bojištích z roku 1866 v Čechách" v úvodní řeči přivítal zástupce císaře arcivévodu Ottu, poté uvítal kardinála Františka hraběte Schönborna, arcibiskupa pražského, velícího generála VIII. (pražského) sboru polního zbrojmistra Ludvika Fabiniho, jenž reprezentoval říšské ministerstvo války, a dále ministra královské (uherské) zemské obrany polního zbrojmistra Gézu svobodného pána Fejérváryho, toho času kancléře řádu Marie Terezie, a místodržitele v Čechách Karla hraběte Coudenhova spolu s dalšími hodnostáři a hosty. Po svolení arcivévody Otty pražský arcibiskup Schönborn spolu s ostatními duchovními vysvětil pomník. Vojenský farář čestný kanovník dr. V. Cába pak přednesl českou řečí projev o památce vítězství u Kolína a polní zbrojmistr Fabini přiblížil přítomným průběh bitvy.
Slavnosti přihlíželo velké množství diváků, avšak české národní spolky se jí odmítly oficiálně zúčastnit. Terčem výpadů radikálů se stal její "německý" charakter. Zvlášť bylo kritizováno, že na pomníku není žádný český nápis mimo dlouhé "í" v názvu Kolín. Symbolického rázu nabyla např. později veřejně deklarovaná neúčast pražského primátora mladočecha JUDr. Jana Podlipného. Ve slavnostně vyzdobeném Kolíně se musel místodržitel hrabě Coudenhove hned ráno hluboce rozlítit, když spatřil na radnici viset vedle povoleného bíločerveného praporu také trojbarevný, slovanský. Chybějící spolky měly nahradit špalíry žactva, ale žáci gymnázia asi bez zlého úmyslu v nastalém zmatku náležitě nepozdravili vůz arcivévody Otty, což vyvolalo dokonce následné vyšetřování. Kritické a výsměšné zprávy radikálně laděného místního a pražského českého tisku očišťovala bdělá cenzura, a tak se např. kolínské Labské proudy raději uchylovaly k jízlivému jinotaji.
Zanedlouho po ne zcela povedených oslavách se objevily jepičí úvahy o uspořádání jiné, již národní české slavnosti na Křečhoři. Ovšem tyto mohly oslovit jen úzký okruh lidí a nebyly sto soutěžit např. s ohlasem pravidelných národních lipanských oslav.
Přesto se pomník stal cílem mnoha návštěv, o čemž svědčí dochovaná Pamětní kniha.
Obsahuje jak německé, tak i české zápisy, které vypovídají, že jej navštěvovali
nejen různí hodnostáři, důstojníci a vojáci, ale též organizované výpravy např.
školní mládeže, náhodní hosté i místní. Důležitým mezníkem se stalo vyhlášení
Československé republiky. Pomník bezprostředně ohrozilo revoluční obrazoborectví
konce října 1918, které vybíjelo svou energii na c.k. symbolech. Na Křečhoři děsili
strážce pomníku, vojenského invalidu Václava Krejčího výrostci (a možná nejen oni),
kteří se dožadovali odstranění mohutného císařského orla. Okresní národní výbor
v Kolíně však prokázal chladnou hlavu a někdy před 7. listopadem vzal pomník
pod svou ochranu. Zahájil pak jednání s "Ústředním spolkem pro udržování válečných
pomníků z roku 1866 v Hradci Králové", jenž vykonával správu památníku. Na návrh
architekta Václava Weinzettla, jednoho z autorů pomníku a technického referenta
Ústředního spolku, byl zaslán před 17. listopadem přípis ONV, aby nechal demontovat
tuto sochu. Sejmutí bylo provedeno až 10. dubna následujícího roku a orel pak byl
na dlouhá léta uložen v Městském muzeu v Kolíně. I v této době k pomníku přicházeli
návštěvníci s různými pohnutkami, z nichž mnozí zanechali svůj podpis v Pamětní
knize. Za zmínku stojí např. rozhořčený zápis z 25. července 1920: "Toho orla
jste tam mohla vážená společnosti nechati. Ten by nám byl už neublížil."
Jiný názorový odstín přibližuje apel z 2. června 1925: "Všechna sláva - polní
tráva! Tak často čeští lidé za cizí zájmy umírali! Chápeme-li velikost dnů,
v nichž žijeme?"
S uklidněním poměrů také vítězily snahy o částečnou opravu pomníků na Křečhoři i Bedřichově, ke kterým došlo ve 30. letech. Dokonce se uvažovalo o návratu orla zpět na jeho původní místo (např. iniciativa Městského muzea v Kolíně v r. 1936). Asi větší překážkou než ideologický odpor byla potřeba nemalé peněžní částky. Zanedlouho však přichází Mnichov a 15. března 1939 německá okupace. Nacistická vojenská mašinérie převzala s pochopením vzor pruského krále Fridricha II. a jeho disciplinované a obávané armády. Kolínská porážka byla zvláště v této době pociťována jako její velké pokoření. Adolf Hitler nechal po anšlusu Rakouska 12. března 1938 převést z Vojenskohistorického muzea ve Vídni všechny pruské prapory a standarty ukořistěné v bitvě u Kolína. Není divu, že několik dní po okupaci českých zemí němečtí důstojníci se zájmem navštěvují bojiště této bitvy. Později se monumenty na Křečhoři a Bedřichově dočkaly rychlé opravy včetně opětného usazení císařského orla. Zároveň byl odstraněn český nápis na bedřichovském obelisku. Pádný důvod takového úsilí přinášely oslavy "Německého dne" v Kolíně 8. června 1941, jejichž součástí se staly vojenské slavnosti u jmenovaných pomníků. V dalších letech války se křečhořského pomníku nedotkly rekvizice kovů, a tak mohl přivítat osvobození. Jak svědčí zápisy v Pamětní knize, 1. července 1945 také upoutal pozornost sovětských vojáků. Ovšem traduje se, že ti tu měli zanechat i jinou svou vizitku, v květnu 1945 snad prostříleli císařskému orlu jedno křídlo.
V poválečném období se pomník dostal opět mimo pozornost oficiálních slavností, ale o to více jej navštěvovali turisté a zájemci o vojenskou historii. Po roce 1948 však poměry lidově demokratického, resp. socialistického zřízení nepřály žádným větším setkáním u pomníku. Výslechy tak postihly např. organizátory shromáždění a přednášky ing. Štěpána Andrýska u pomníku v roce 1957 k 200. výročí bitvy. Samotný křečhořský pomník během let chátral. Asi v druhé polovině 50. let dokonce odpadlo jedno křídlo císařského orla. Přes upozorňování veřejnosti na tento stav byly restaurátorské práce na pomníku zahájeny až koncem 60. let. Zpočátku je měli provádět umělecký kovář Jaroslav Rezler a akademický sochař Miloslav Smrkovský, ale nakonec se jim věnovali akademičtí sochaři Oldřich Drahotušský a Jiří Lendr a dokončili je k 31. červenci 1970. V těchto letech u pomníku podávala výklad ochotná stařenka, paní Aloisie Dobiášová, která po svém manželu Václavu Dobiášovi převzala hlídání pomníku. Za svou práci byla roku 1981 vyznamenána Zlatou ratolestí řádu koruny Leopolda II. belgickou vládou zastoupenou velvyslancem Belgie v Československu. O pomník pečovala plných 56 let do své smrti v roce 1985.
V 80. letech se začaly projevovat nové trendy. Na jedné straně přibývalo zájemců
o vojensko-historickou tématiku a na straně druhé režim povoloval i pořádání
některých jejich akcí. V tomto spolkovém prostředí vznikla myšlenka pietního
shromáždění u křečhořského pomníku za účasti jednotky rakouských Deutschmeister
Schützenkorps. Místním organizátorem akce byl především bývalý velitel "Tradičního
dragounského pluku č. 14 Windisch - Graetz" SMjr. Jiří Chodounský. 20. června 1987
proběhl pod záštitou Regionálního muzea v Kolíně a Národního muzea v Praze seminář
při příležitosti 230. výročí bitvy u Kolína a v jeho rámci i tento pietní akt
u pomníku. Ani tato akce se neobešla bez dohledu orgánů StB.
Po roce 1989 padly stranicko mocenské a ideologické překážky svobodnému zájmu o bitvu u Kolína včetně konání vzpomínkových aktů u pomníku. První velké shromáždění proběhlo na Křečhoři 1. září 1993, kdy zde byli slavnostně vyřazeni kadeti z Vojenské akademie Marie Terezie z Wiener Neustadtu (Rakousko). Díky vstřícnému postoji Okresního úřadu, obce Křečhoř a dalších institucí a s podporou řady nadšenců se přes různé problémy podařilo uspořádat další akce. 20. června 1997 proběhl pietní akt v rámci oslav 240. výročí bitvy u Kolína a obdobný 19. června 1999 při příležitosti 100. výročí vysvěcení pomníku. Naštěstí se také podařilo zčásti zabránit další devastaci pomníku nenechavými vandaly. Při restaurátorských pracích, které prováděli akademický sochař Miloslav Smrkovský a p. Stanislav Slavík, byla část ozdob památníku nahrazena replikami, avšak další renovace si vyžádají ještě mnoho úsilí. Bohužel v posledních letech došlo k odcizení medailonu Marie Terezie a repliky výzdoby byly vážně poškozeny. Připravována je opětovná oprava pomníku a součástí jeho areálu se stane osárium, kde budou uloženy nalezené ostatky padlých vojáků.
V současné době u křečhořského pomníku probíhají každoroční vzpomínkové akce organizované společností Europa Prima Plana o.p.s. v čele s Ing. Jiřím Sissakem. Vojenské ležení a volné rekonstrukce bitvy spolu s dalšími akcemi v okolních obcích (např. Lošany, Radovesnice, Svojšice, Plaňany atd.) se setkávají s velkým zájmem veřejnosti. Obdobně také slavnosti v Nové Vsi a u pomníku na Bedřichově přispívají k udržování tradice bitvy. Pomníky v současné době již nejsou v centru ostrých politických půtek, ale jako součást našeho kulturního bohatství a historie lákají řadu zájemců a současně jim připomínají tragické osudy padlých vojáků obou válčících stran.
Autor: Ladislav Jouza